Jak proměnit odvážné vědecké myšlenky v reálné inovace, co posunou náš region i celou společnost kupředu? Jakým způsobem naučit počítače rozumět obrazu, aby pomáhaly v každodenním životě? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá Dominik Štursa, vědec a výzkumník z Univerzity Pardubice, který se specializuje na umělou inteligenci, neuronové sítě a počítačové vidění. V inspirativním rozhovoru pro Parádní kraj vysvětluje, proč je pro něj klíčové propojovat akademický výzkum s inovační praxí, jak moderní technologie promění naši budoucnost a jak můžeme v Pardubickém kraji vybudovat prostředí, kde se novým nápadům a talentům bude opravdu dařit.
Můžete na úvod představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete a na jakých projektech aktuálně pracujete?
Ve svém výzkumu se věnuji především umělé inteligenci, neuronovým sítím, počítačovému a strojovému vidění. Zjednodušeně řečeno mě zajímá, jak naučit počítače porozumět obrazovým datům – tedy rozpoznávat v obraze objekty, vzory nebo situace a převádět je na informace, které mohou být užitečné pro člověka nebo navazující technologický systém.
Aktuálně se podílím na několika projektech, které propojují vědecký výzkum s praktickým využitím. Část mé práce směřuje k vývoji a optimalizaci metod umělých neuronových sítí tak, aby byly nejen přesné, ale také efektivní a použitelné v reálných podmínkách. Další projekty jsou více aplikační, například v oblasti inteligentní videoanalýzy pro monitoring a ochranu prostor nebo v oblasti digitální reklamy, kde se kromě automatizace řeší také etické aspekty samotných reklam a jejich vhodnosti.
Právě toto propojení výzkumu s konkrétními problémy z praxe považuji za velmi důležité, protože ukazuje, že umělá inteligence není jen abstraktní technologie, ale nástroj, který může pomáhat v průmyslu, bezpečnosti i každodenním prostředí.
Jak byste svou práci vysvětlil laikovi?
Laikovi bych řekl, že se snažím naučit počítač dívat se na obraz podobně, jako se na něj dívá člověk. Když člověk vidí fotografii nebo záznam z kamery, obvykle velmi rychle pozná, co se na něm děje, kde jsou důležité objekty a jestli je situace běžná, nebo něčím neobvyklá. Moje práce spočívá v tom, že podobné schopnosti vytvářím u počítačových systémů.
Rozdíl je v tom, že člověk se učí přirozeně ze zkušenosti a z prostředí, ve kterém vyrůstá. Umělá inteligence se učí z dat, která jí připravíme. Pokud jí ukážeme dostatek příkladů, může se naučit rozpoznávat určité objekty, situace nebo vzory v obraze. Výsledkem pak může být systém, který pomáhá člověku rychleji se zorientovat ve velkém množství obrazových dat, například z kamer, fotografií nebo jiných vizuálních zdrojů.
Co vás na vědě a inovacích nejvíce baví a motivuje?
Na vědě mě nejvíce baví možnost posouvat hranice toho, co dnes umíme. Často nejde o jeden velký objev, který okamžitě změní svět, ale spíše o řadu menších kroků, které na sebe postupně navazují. Právě tyto malé posuny mohou v delším horizontu vést k výrazným změnám, ať už v technologiích, průmyslu nebo v každodenním životě lidí.
U inovací mě motivuje především jejich praktický dopad. Je pro mě důležité, aby výzkum nezůstával jen v odborných článcích nebo laboratořích, ale aby měl přesah do reálného světa. Baví mě hledat cesty, jak nové metody umělé inteligence využít při řešení konkrétních problémů, ať už jde o bezpečnost veřejných prostor, monitoring vzdušného prostoru, dopravu, automatizaci rutinních kontrol nebo moderní zemědělství.
Zároveň mě na vědě baví její otevřenost. Člověk se neustále učí, naráží na nové otázky a často zjistí, že cesta k výsledku vede jinudy, než původně čekal. Právě tato kombinace objevování, trpělivosti a praktického dopadu je pro mě největší motivací.
Kde mohou lidé technologie, na kterých pracujete, potkat v běžném životě?
S technologiemi založenými na umělé inteligenci a počítačovém vidění se lidé mohou setkat častěji, než si možná uvědomují. Jsou například v chytrých telefonech při rozpoznávání obličeje, ve vyhledávání fotografií nebo v asistenčních systémech automobilů.
V oblastech, kterým se věnuji já, může jít například o monitoring veřejných prostor, dopravy nebo vzdušného prostoru. Takové systémy mohou pomáhat rychleji upozornit na neobvyklou situaci, lépe vyhodnotit provoz nebo podpořit člověka tam, kde by musel sledovat velké množství informací najednou.
Významnou oblastí je také zemědělství a zdravotnictví. V zemědělství může umělá inteligence pomáhat při hodnocení zdravotního stavu a kvality plodin, při odhalování poškození nebo chorob. V medicíně pak mohou podobné technologie sloužit například ke kontrole správného provádění domácích testů, jako je domácí chuťový test. V praxi tedy nejde o to člověka nahradit, ale dát mu nástroj, který mu umožní rychleji rozpoznat problém, lépe se rozhodnout a soustředit se na to, co vyžaduje jeho zkušenost a úsudek.
Jak umělá inteligence promění každodenní život v příštích letech?
Myslím si, že změna nebude pro většinu lidí působit tak revolučně, jak se někdy prezentuje. Umělá inteligence se spíše postupně stane přirozenou součástí nástrojů, které už dnes používáme. Podobně jako si lidé zvykli vyhledávat informace na internetu, zvykají si dnes využívat AI k rychlému shrnutí tématu, přípravě textu, překladu, plánování nebo jako pomocníka při řešení běžných úkolů.
Větší dopad ale podle mě uvidíme v tom, co zůstává běžnému uživateli často skryté. AI bude pomáhat v dopravě, zdravotnictví, zemědělství, bezpečnosti, průmyslu nebo veřejné správě. Ne nutně tak, že bude všude viditelná, ale tím, že umožní rychleji vyhodnocovat data, upozorňovat na neobvyklé situace, automatizovat rutinní činnosti a podporovat rozhodování člověka.
Za důležité považuji, aby se o umělé inteligenci nepřemýšlelo jako o náhradě člověka, ale jako o nástroji. Její přínos nebude jen v tom, že něco udělá za nás, ale hlavně v tom, že nám pomůže lépe pracovat s informacemi, kterých je dnes více, než dokáže člověk sám efektivně zpracovat. Zároveň bude stále důležitější rozumět jejím limitům, umět ověřovat výsledky a nenechávat na technologiích rozhodnutí, která vyžadují lidský úsudek, odpovědnost a kontext.
Existuje nějaký projekt nebo moment ve vaší práci, na který jste obzvlášť hrdý?
Možná bych nezmínil jen jeden konkrétní projekt, ale spíše dlouhodobější snahu budovat kolem umělé inteligence, počítačového vidění a inovací širší komunitu. Jsem rád, když se daří propojovat studenty, akademické prostředí, firmy a lidi z praxe, kteří řeší skutečné problémy a hledají nové technologické cesty.
Za důležité považuji, aby výzkum nebyl uzavřený jen v laboratoři, ale aby kolem něj vznikal prostor pro spolupráci, sdílení zkušeností a zapojování mladých lidí. Právě momenty, kdy vidím, že se student začne o téma aktivně zajímat, přijde s vlastním nápadem nebo se podaří propojit výzkumný směr s praktickou potřebou firmy či instituce, jsou pro mě velmi motivující.
Jak vy osobně vnímáte inovační prostředí v našem regionu?
Inovační prostředí v regionu vnímám pozitivně. Neřekl bych, že je to prostředí, kde už je všechno hotové a ideálně nastavené, ale rozhodně zde existují dobré základy, na kterých se dá stavět. Velmi důležité je, že tu jsou instituce a lidé, kteří se snaží propojovat akademickou sféru, firmy a veřejný sektor.
Na Univerzitě Pardubice v tom hraje významnou roli Centrum transferu technologií a znalostí, které pomáhá přenášet výsledky výzkumu do praxe. V širším regionálním prostředí podobnou úlohu plní například P-PINK, tedy Pardubický podnikatelský inkubátor, který podporuje podnikavost, začínající firmy a rozvoj inovativních nápadů.
Za velmi dobrý signál považuji také to, že v regionu existuje řada firem, které chtějí inovovat a samy přicházejí za námi na fakultu s konkrétními problémy nebo nápady. To je podle mě klíčové. Inovace nevznikají jen tím, že někdo napíše strategii, ale hlavně tím, že se potkají lidé, kteří mají odborné znalosti, praktickou zkušenost a chuť něco změnit.
Má podle vás Pardubický kraj potenciál být silným technologickým a inovačním centrem České republiky? Které inovační firmy a projekty znáte a fandíte jim?
Určitě ano. Pardubický kraj má v tomto ohledu velmi dobré předpoklady. Opírá se o dlouhou průmyslovou tradici, ale zároveň zde působí firmy, které nejsou založené jen na výrobě, ale také na vlastním vývoji, výzkumu a schopnosti dodávat technologicky náročná řešení.
Silnou oblastí je bezpochyby chemický průmysl, který je s Pardubicemi dlouhodobě spojený. V regionu působí významné firmy jako Synthesia a Explosia, přičemž chemie v Pardubickém kraji zahrnuje i specializované výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Velmi silné zázemí má region také v radarových, radiotechnických a bezpečnostních technologiích. Příkladem mohou být společnosti ELDIS Pardubice, RETIA nebo ERA, které se věnují radarovým systémům, sledování vzdušného prostoru, systémům velení a řízení nebo technologiím pro civilní i bezpečnostní využití.
Osobně fandím hlavně projektům, které dokážou propojit univerzitní výzkum s praxí. Tedy takovým, kde firma nepřichází jen s obecnou představou, že chce „něco s inovacemi“, ale s konkrétním problémem, na kterém se dá společně pracovat. Právě v tom vidím velkou sílu Pardubického kraje, protože tu máme silné průmyslové know-how, technicky zaměřené firmy, univerzitu a rostoucí podpůrné prostředí.
Co je nejdůležitější pro to, aby v regionu vznikaly nové nápady, startupy a inovativní projekty?
Podle mě je klíčové vytvářet prostředí, ve kterém lidé věří, že má smysl něco zkoušet. Inovace nevznikají jen tam, kde jsou k dispozici finance, laboratoře nebo moderní technologie. Ty jsou samozřejmě důležité, ale úplně na začátku je vždy člověk, který má nápad a odvahu ověřit, jestli může fungovat v praxi.
Region by proto měl podporovat nejen samotné projekty, ale i atmosféru, ve které je normální přicházet s novými myšlenkami, ptát se, experimentovat a nebát se toho, že se něco nepovede napoprvé. Právě možnost bezpečně si vyzkoušet vlastní nápad, získat zpětnou vazbu od odborníků a potkat lidi z firem, univerzit nebo veřejného sektoru je pro vznik inovací klíčová.
Jak důležité je propojení univerzit, firem a veřejného sektoru při podpoře inovací?
Naprosto zásadní. Inovace většinou nevznikají izolovaně, ale na rozhraní různých prostředí. Univerzity přinášejí odborné znalosti, výzkumné kapacity a mladé talenty. Firmy zase přicházejí s konkrétními problémy z praxe, znalostí trhu a schopností převést nápad do reálného produktu nebo služby. Veřejný sektor pak může vytvářet podmínky, aby se tyto světy mohly efektivně potkávat.
Když každá z těchto částí funguje samostatně, potenciál inovací se často nevyužije naplno. Výzkum může zůstat jen v akademické rovině, firmy mohou obtížně hledat odborné partnery a veřejná podpora nemusí mířit tam, kde je skutečně potřeba. Jakmile se ale podaří tyto oblasti propojit, vzniká prostředí, ve kterém se dají rychleji ověřovat nové nápady, sdílet zkušenosti a hledat řešení, která mají reálný dopad.
Co by pomohlo tomu, aby talentovaní mladí lidé zůstávali studovat a pracovat právě v Pardubickém kraji?
Je klíčové ukazovat mladým lidem, že i v Pardubickém kraji mohou pracovat na zajímavých a technologicky náročných tématech. Často se mluví o tom, že talentovaní studenti odcházejí do Prahy, Brna nebo do zahraničí, ale důležité je, aby viděli, že i tady existují firmy, univerzita a výzkumné týmy, kde mohou řešit smysluplné projekty s reálným dopadem.
Velkou roli v tom hraje propojení studia s praxí. Pokud se student už během studia dostane k zajímavému projektu, pozná firmy v regionu, vyzkouší si výzkum nebo spolupráci s praxí, má mnohem větší důvod v kraji zůstat. Nestačí mladým lidem říkat, že tu mají zůstat. Je potřeba jim ukázat konkrétní příležitosti, kde mohou odborně růst, být součástí inovací a zároveň vidět výsledky své práce.
Co byste vzkázal studentům, kteří mají obavy, že technologie nebo technické obory nejsou pro ně?
Vzkázal bych jim, že je úplně v pořádku mít z technických oborů respekt. Technologie mohou na první pohled působit složitě, někdy až nepřístupně, ale to neznamená, že do nich člověk nemůže postupně proniknout. Nikdo nezačíná tím, že všemu rozumí. Nejdůležitější spíš než okamžitý talent je zvědavost, ochota ptát se a trpělivost učit se krok za krokem.
Zároveň si myslím, že technické obory nejsou jen pro jeden typ lidí. Nejsou jen o programování, matematice, fyzice nebo chemii. Potřebují také kreativitu, schopnost přemýšlet nad problémy, komunikovat s lidmi a chápat, k čemu má výsledná technologie sloužit. Právě propojení technického pohledu s lidským, společenským nebo praktickým kontextem je dnes velmi důležité.
Studentům bych proto doporučil, aby se technologií nebáli a zkusili si najít oblast, která jim dává smysl. Někdo se může zajímat o zdravotnictví, někdo o dopravu, zemědělství, bezpečnost, ekologii nebo třeba vzdělávání. Technologie jsou dnes součástí téměř všech oborů, a proto není nutné se ptát jen „jsem technický typ?“, ale spíše „jaký problém bych chtěl pomocí technologií řešit?“. To je podle mě mnohem lepší začátek.
Které schopnosti budou v budoucnosti nejdůležitější — nejen pro vědce, ale obecně pro mladou generaci?
Podle mě bude stále důležitější schopnost učit se nové věci a přizpůsobovat se změnám. Technologie se vyvíjejí velmi rychle a není realistické očekávat, že si člověk během studia osvojí jednu sadu znalostí, se kterou si vystačí celý život. Důležitější bude umět se v nových tématech zorientovat, rozpoznat podstatné informace a průběžně na sobě pracovat.
Velkou roli bude hrát také kritické myšlení. V době, kdy máme k dispozici obrovské množství informací a stále více obsahu generovaného umělou inteligencí, bude zásadní umět informace ověřovat, chápat jejich kontext a nespokojit se jen s první odpovědí, kterou dostaneme. To nebude důležité jen pro vědce, ale pro každého, kdo se bude chtít dobře rozhodovat.
Myslíte si, že dnešní mladá generace má dostatek příležitostí uspět ve vědě a technologiích?
Věřím, že příležitostí má dnešní mladá generace hodně, možná více než kdy dříve. Studenti mají přístup k informacím, nástrojům, online kurzům, otevřeným technologiím i komunitám, ke kterým se dříve dostávalo mnohem složitěji. Pokud má dnes někdo chuť učit se programovat, pracovat s umělou inteligencí, zapojit se do výzkumu nebo rozjet vlastní projekt, bariéra vstupu je v mnoha ohledech nižší než v minulosti.
Zároveň ale platí, že samotná existence příležitostí nestačí. Mladí lidé často potřebují někoho, kdo jim pomůže se v nich zorientovat, dodá jim odvahu a ukáže jim, že věda a technologie nejsou uzavřený svět jen pro několik vyvolených. Velkou roli v tom mají školy, univerzity, firmy, mentoři i regionální inovační prostředí. Podle mě tedy nejde jen o to, jestli příležitosti existují, ale jestli jsou pro mladé lidi dostatečně viditelné, dostupné a srozumitelné.
Jakou radu byste dnes dal svému mladšímu já na začátku studia?
Asi bych si řekl, abych byl o něco zarputilejší a víc využil období, kdy má člověk čas, energii a hlavu otevřenou novým informacím. S odstupem vidím, že jsem se někdy učil ve vlnách. Když mě něco zaujalo, dokázal jsem tomu věnovat hodně času a energie, ale u věcí, které mi v danou chvíli nedávaly smysl nebo mě tolik nebavily, jsem nebyl vždy tak důsledný.
Svému mladšímu já poradil, aby nepodceňovalo ani ty části studia, které na první pohled nepůsobí atraktivně. Často se totiž ukáže až později, proč byly důležité a jak zapadají do širších souvislostí. A to v technických oborech platí dvojnásob.
Kdybyste měl jednou větou říct, proč jsou inovace důležité pro budoucnost regionů i celé společnosti, jak by zněla?
Inovace umožňují proměňovat nové nápady v konkrétní řešení, která zlepšují život lidí, posilují regiony a posouvají celou společnost dopředu.
